Noc s andělem

Tak nevím, vždycky jsem si představoval anděla jako něco mohutného.

Velký oválný obraz nad manželskou postelí prarodičů byl jakýmsi archetypem mých

 romantizujících představ.

Mohutný pozlacený rám uzavíral krajinu, dotyčného opeřence a pak párek starosvětských dětiček, které se právě

chystaly vkročit na mizerně zajištěný můstek. Podle všech vnějších znaků jistě to byl anděl strážný přistižený při

ochraně naší nezodpovědné mládeže před nezodpovědnými činy. Ten obraz v té místnosti visel od mé nepaměti

a zřejmě byl pak prodán i s celým domkem jako jeho nezbytná součást. Jen těžko si dovedu představit,

že by se někdo zbavoval tak užitečné bytosti, jež koneckonců těžce pracuje pro každého z nás, a to jen tak z čistého

altruismu, tudíž, nic nechce a jedinou odměnou mu je ono: „To bylo o fous“ a pak celá škála lidských

odfouknutí nemajících oporu ve spisovném jazyku.

            Ten obraz byl zřejmě malován podle nějakého universálního vzoru, protože jsem časem objevil i několik

dvojníků a variací. Každopádně uměleckých hodnot moc nepobral, ale za to ve mně vyprovokoval různé asociace

na andělská témata. Občas mi skutečně nedalo, abych se nepodíval nad sebe. Bylo to zvláštní představovat si člověka

s křídly zavěšeného nad mou maličkostí popostrkujícího můj život mezi nástrahami pozemského světa.

A tak se stávalo, že jsem měl jasnozřivé chvíle, kdy mi bylo zcela jasné, že se ten můj andílek právě vyznamenal,

ale i chvíle, kdy se zřejmě někde zakoukal a pak mě tahal z průšvihu na poslední chvíli, tudíž, že jsem si odnes i nějaký

ten šrám. Nechtěl bych se nějak zvlášť vymlouvat, ale i teď jsem nejpravděpodobněji jen a jen pouze jeho nedůsledností

ležel v nemocnici. Ležel tam jako nějaká přemítající chcíplotina uvažující o něm jako o tvoru majícím své mouchy,

o tvoru chybujícím, ale také snad i loajálním, jak se v posledním desetiletí projevoval.

            Můj pokoj měl číslo se dvěmi trojkami, jak signifikantní, s takovýma dvěma andělíčky v pravotočivé či levotočivé

zatáčce. Venku toho času byla půlnoc, za okny mrzlo, že by se autobusy lámaly v zatáčkách, a já v tu dobu ne a ne usnout.

Ten nemocniční pokoj byl v podstatě takový průchoďák, do nějž se odkládaly nepředvídané případy a pak ty,

u nějž se daly předvídat problémy.

Mí dva spolunocležníci byli zvláštní. Ten agilnější korzoval co čtvrthodinu po místnosti a v tom svém intervalu si

stačil opláchnout ruce, nahlédnout do erární skříně a opětovně zapadnout do svého pelechu. Ten druhý ležel

v embryonální poloze, u zadnice několik seschlých bobků, pupeční šňůrou mu byl šlauch sloužící k odvodu moči.

Díval jsem se do stropu a cítil se jako člověk zrazený, opuštěný a zapomenutý. Já totiž, na rozdíl od těch dvou,

čekal na svého anděla, na toho, kterého jsem měl přiděleného od narození a po němž jako by se v tu chvíli slehla

zem, jako by snad ani nikdy neexistoval. A jak rád bych ho seřval. Jak rád bych si to s ním vyříkal. Ještě před

hodinkou jsem běhal jako zajíc a teď ležím jako odložená pecka a noha, kdyby nebyla v dlaze, blambelala by se

mi jak praporek v roztržitém větru.

„Já mu dám!“ říkal jsem si ještě na operačním sále, když mě překládali z vozíku na vozík. Ale nebylo to nic platné.

Jediná věc, která na mě zhlížela shůry, bylo velké operační světlo a několik desperátů s rouškami přes obličej.

            Probral jsem se po několikahodinové životní pause a najednou, najednou byl tady. Blonďatá hlava,

jemná ústa, postava krásné ženy. Vznášel se kolem mé postele jako vážka a já necítil ani bolest, kterou bych měl

snad cítit, a ani ono nutkání vylít si zlost. Bylo to zvláštní, ale nebyl jsem překvapen.

„Máš hlad?“ zaskočil mě anděl svou andělskou otázkou a já se kupodivu zastyděl.

Andělé, myslíval jsem si, jsou bytosti z jiného světa, bytosti éterické. Co tak mohou vědět o kručení v břiše,

o těch spodních proudech, které se honí kdesi v žaludku? Ale popravdě řečeno, svůj stud jsem odhodil velice

rychle, i když po krátkém pokryteckém zvažování, kdy se v mém nitru přeléval nepříjemný pocit ze své tělesné

slabosti a mezi tělesnou nutností. „Vydrž, večeři máš v ledničce,“ řekl můj dobrý anděl zcela věcně a zmizel mi

v pootevřených zasouvacích dveřích. Snědl jsem svůj nemocniční příděl hltavě. Dvacet deka šunky ve mně

zmizelo jako drobná jednohubka. A anděl kolem mě stále poletoval, tu do mě vrazil nějakou injekci, tu mi

překontroloval nafukovací chobot automatického tlakoměru. Znovu jsem si anděla prohlédl. Měl menší křídla,

než jsem si představoval; ale ta postava, ta postava. Po malé chvilce jsem se přistihl, že mé myšlenky už

nejsou tak sterilně bezpohlavní, jak by se to k tomu tvoru s rodem mužským a ženským tělem hodilo.

Sakra, jaké je to milovat se s andělem? A co pak s křídly? Překvapilo mě to.

Netušil jsem, kolik energie se dá očekávat od zdevastovaného těla, které prošlo takovou operací.

Hergot, a nebyl by to střet zájmů? napadlo mě po posléze, což se projevilo jako jakýsi zklidňující a chladivý

element. Co kdybych mu to zavařil? Co kdybych mu naboural pracovně právní vztahy? Jsem přece jeho jediný

a doživotní klient, jak bychom pak spolu vycházeli? Anděl se na mě usmál. Možná, že věděl, co se mi honí

hlavou, anebo alespoň to tušil. Jemně mi poopravil shrnutou pokrývku a překontroloval kanylu, kterou jsem

měl v žíle na předloktí.

„Už budu muset, je pozdě,“ řekl svým andělským hlasem, který mi v duši zvonil jako všechny zvonky světa.

Nechoď, prosil jsem ho očima, ale on se na mě podíval jako někoho, koho je nutno opouštět v tu pravou chvíli.

„Tak se měj,“ řekl. A já už zahlédl jen dveře a bílou siluetu mizející v proudu ranního světla.

            „Vy jste jedl!“ vřítila se do místnosti zdravotní sestra. Vypadala jako špatně nafouknutý kopačák.

„No,“ přitakal jsem klidně.

„Kdo vám to přines!? Nejsem chvíli a vy takhle!“ ječela, přitom mě drtila očima jako odložený autovrak,

nikterak nehledíce na můj zdravotní stav, a při tom všem zběsile rozkládala rukama. Pokrčil jsem rameny.

No přece proč bych měl prásknout parťáka, ne?

Proč bych měl, zvláště, je-li to bytost tak krásná, které se dá cokoli, kdykoli a kdekoli odpustit?

„Anděl!“ řekl jsem důrazně. A sestra si zaťukala na čelo a oči převrátila k nebi. Pak se zhluboka nadechla

a zmizela v těch  krásných  sluncem  prozářených dveřích, ve kterých se  z pozvolna  rozplývaly  stopy 

po sněhobílých andělských  křídlech.