Recenze výstavy J. Malíka

        Galerie Fiducie je zaběhlou fotografickou galerií v centru Ostravy, jež občas voní či páchne (jak je každému libo,

a to dle atmosférického tlaku), po antikvariátu v jejím přízemí. Tím není myšleno nic hanebného, ale spíše patina

a genius loci tohoto prvoposchoďového a sklepního

prostoru. Povětšinou výběr autora a fotografií v této reprezentativní galerii nese známku vysoké úrovně a renomovanosti,

ovšem jsou i výjimky, kdy dramaturgie poněkud zbloudí a pak se objeví i snobská povrchnost krytá cizokrajným jménem.

Ale přiznejme si, kdo nebo co je na tomto světě dokonalé, že?

V případě fotografií Jaroslava Malíka (1957) vystavených (od 22.1 do 19.2.2007) jako bilance za jeho dosavadní

tvorbou, je určitě laťka kvality nad galerijním průměrem. Především soubor snímků Ostravy magické (pod autorovým

názvem Matička Ostrava, město měst), který provází diváka zapadlými městskými kouty či otevírá před ním

panoramata industriální minulosti a rozpadávající současnosti Ostravy, je originálním zachycením pozůstatků jejího

vývoje ve dvacátém století.

Malík však na rozdíl od zobrazování prvoplánové koroze všednosti, jako už mnohokrát ohraného námětu,

vtáhl do svých snímků prvek hry, a podařilo se mu to i bez dávky samoúčelnosti, která je charakteristická třeba

pro Švolíkovy fotografie. Panoramatické formáty svých snímků doplnil plošnými útržky postav lidí, figurkami strašidýlek,

zvířat a věcí aj., jež mohou připomínat záblesky snů vystupujících z - či vstupujících do ošuntělé reality.

Dá se v nich najít hra se symboly, jako je například vzpínající se kůň ze znaku města či jemný humor snímku, kde autor

užil vyobrazení jednotlivých fází vývoje lidského druhu - nezadržitelně mířícího do hospody na něco teplého k snědku.

A i když by se mohlo zdát, že užití známé symboliky by mohlo zavánět laciností, výsledný obraz je vybaven silným

expresivním nábojem a posunuje jednotlivé „příběhy“ do oblasti magického realismu. Kontrast dvojrozměrných výstřižků

s „prostorovým“ viděním širokoúhlého objektivu či statické panorama nasnímané na velký formát, doplněné hravostí

podzimních draků, nebudí každopádně dojem mrtvolné nehybnosti, jak by se dalo očekávat od liduprázdných

a nepřívětivých prostorů. Tato nová dimenze („pohyb“, či lépe řečeno vnitřní napětí) je pak určitým posunem od jeho

starších prací, které si v sobě nesou silný vliv malířského vidění. Jejich fragmenty jsou možné zhlédnout ve sklepních

prostorách galerie. Příkladem mohou být některá zátiší ze souboru „Moje malá próza Róza“, která jsou, dle autora,

„inspirována dávnými kulturami“, a vracejí se ve svém pojetí až kamsi k „akademizmu“ počátku 19. století a končí

u obrazových kompozic zaměnitelných se součastnou grafikou. „Motivy téměř zádušní“, temně provedené vyobrazení

přírodních námětů navozující pocit zmaru a rozkladu.

„Lidé pravděpodobní“, konfrontace fotografií z občanských průkazů s jejich podobami staženými z různých videonahrávek

a patřičně autorsky dotvořenými. A v konci dvě „kapky“ postmoderny v podobě „První malá výstava velkých poštovních známek“. A ač by se mohlo zdát, dle užitých prostředků, Malík ve svých fotografiích neponechává nic surrealistické náhodě. Obrazový formát využívá beze zbytku a nikdy neváhá užit čehokoli

k dosažení svých záměrů. Používá velkoformátové kamery, skládá své vize v temné komoře jako více či méně složitou

mozaiku, se kterou pracuje i ve větším časovém odstupu.

Přestože, co do kvality zpracování a zobrazení, není mezi jeho fotografiemi velkých rozdílů, přece se jeho „Matička Ostrava,

město měst“ značně odlišuje. Dá se říci, že vybočuje

z oné ponuré introvertní a depresivní linky provázející starší práce a vyznívá daleko optimističtěji. Těžko soudit, co se

pohnulo či změnilo v autorově duši od jeho dřívějších projektů, každopádně jeho poslední, velmi rozsáhlý soubor, je daleko

„fotografičtější“, než jeho předcházející díla a v kontextu soudobé fotografické tvorby má punc originality.

Jaroslav Malík narozen v Jeseníku, absolvent SPŠ železniční v Šumperku, ITF – Slezská univerzita v Opavě,pedagog Střední

uměleckoprůmyslové školy v Ostravě

                                               Autor recenze

                                               Vladislav Jasiok je fotograf