Znamení slunovratu
Hledání pevného bodu
Za okny
Letní déšť
Čas plyne
Tam v Praze
Letní dny
Podzimní
Srpnová
Podvečer
21. srpen 1989
Báťuška čas
Sněhulák
Ostrava
Větrolamy
Mosty
Být pomlouván
Tupost
Futurum
Advent
Co mám
Je těžké
Znamení slunovratu
Na předletní obloze
vystávají z mraků
Apoštolové souhvězdí
kteří na nás přátelsky pomrkávají
Vykukují z mraků
Familiérní apoštolové letního slunovratu
Kteří se vracejí
a přicházejí
Jeden po druhém
Jako den po dni
Jako kapka po kapce
Jako láska po lásce
Jako něco
co přichází pro ty dole
a pro neustálý aplaus
se stále opakuje
Tam v manéži vyvrácených hlav
kam stačí jen šáhnout
Do té černé sloje
Kde parazit měsíc
Ten pasák
Ten plavajzník
Ten nažehlený vexlák
s vámi slunce vyvexluje
A odnést si stříbro
A odnést zlato
A nechat jen tmu
kádrovanou
Institucí beznaděje
Hledání pevného bodu
Na počest prvého září
postavil sis uprostřed vajglů
na chodníku pomník
a teď máváš praporem
slepeným z okamžiků svých odvrácených tváří
jež nikdo neviděl víc
než jako řadu bodů
na displeji snů
/tváříš se jako bůh/
A kdo vlastně jsi
Člověče
ty našeptavači
vlastních šeptaných přání
že neslyšíš tu kapku vody
v cisterně kerosenu svých ideálů
A kam jdeš
a kolik skeletů brázdí stopy
tvých formalinových oceánů
zapuštěných hluboko v podsvětí
pilířů
počatých v extázi prvopočátku
A co jsi
že plodíš další a další pilíře
s pupeční šňůrou
v copánku
Za okny
Za okny matnými
jako jsou kalné vody
tam s kšticí ztopořenou k nebesům
pochodují snad všechny stromy
A paže mají nad hlavou
co se vším souhlasí
Podobají se žebrákům
a my jedeme
v skupinovém autobusu
A jakýsi adolescent
v tom monotónním hluku
připomíná, že i on se miluje
a lopatkami svých ňader
drhne o držadlo až praská do základů
Tam na tyči mezi stehny
co připomíná ruku
Za okny matnými
jako jsou kalné vody
tam s kšticí ztopořenou k nebesům
Stojí snad všechny stromy
Letní déšť
Letní déšť odkapává si z nebe
a mraky mají úsměv
nasycené krávy
Té, co kráčí si s vemenem nízko u země
a rohy má v nedohlednu
a kapičky padají a zmírají
na poruchu rovnováhy
Ty kapky jsou vlažné
mají své touhy
Tak jako duše
Ta těžiště připomínající svou substancí
nenasytné houby
Ty, kterými se drhne nebe
a čistí pisoáry
Tam v Praze
Tam v Praze na orloji
pochodují svatí
Kupředu levá!
a dva kroky
A ručičky jim hrozí do nebe
že ten houf zfetovaných svatých
propadne svou vlastní duší
do díry bezedné
Tam v Praze na obloze
pochodují svatí
Kupředu levá
Za tři marky
Čas plyne
Čas plyne
a voda vymlela šedou kůru našich břehů
Čas ospalých ptáků
postavil si svá betonová hnízda
na betonových vejcích
co požírají teplo
Z našich přání
Z těch nadějí
co míhají se za okny vlaků
Čas, to je jen povolený zlozvyk
Kolující cigareta oběšenců
v řadě na oprátku
Čas je nadějí
ztracenců rozplynoucích se v nenávratnu
Čas je brouzdalištěm z lidského kalu
A také vláčnost z pohlazení
A něžnost úhoře
bloudícího po bradavkách ženy
Čas, to je ledovec
jež vstoupil do uslzené vody
Zemřít a počít
nový déšť
Čas plyne
ve štafetě umírání
Letní dny
Letní dny
to jsou zarudlé trupy lodí
katastrof
takhle po poledni
a také bouře na rozbouřeném nočním moři
co mají své místo v kalendáři
jako majáky
a jiná potměšilá stavení
A za nocí pak svítí tmou
šeptajíce si s vraky
a s nafouklými břichy a poklopci zdymadel
včerejších mořeplavců
Letní dny jsou plné žen
jež odhalují se ve svých pokladech
jak souostroví tajemná
jak šumy v lasturách
a škeble v křídovém moři
jež otevírají se s němou oddaností
proudům vody
s koleny vysoko u nebe
a s očima slepce
Letní dny jsou baculatá bříška
plná škeblí, démantů a hvězdného prachu
a tajemství
a navigačních světel
potulných hvězdopravců
Podzimní
Čas bludných dýmek
dolétá s časem rudých vín
co od léta
filtrované řásněmi mraků
padalo s létacím kamením
z oblasti souhvězdí ryb
a od léta odpluje
jak odplout má
Tiše a pokorně
do skrytých prostorů
co prázdné jsou
je září
čas bludných dýmek
co dýmí za šera
Srpnová
V kalíšku červené hlinky
hřeší slunce náruživě
Veřejně a beze studu
prokvétá i do mlhy
Obcuje s vrbou
když vplétá se jí do koruny
A pak
stoupá jako rudý býk
Zpěněný
S kopyty ostrými
jak mečounů harpuny
Podvečer
V ulicích protáhly se stíny
a jako souřadnice smuteční vrby
sklonily svou hlavu
a slunce jako kolek na občance
mrklo na bílou brázdu
co tu nechalo na pospas větru
pár vzduchoplavbychtivých
a jako smutný podivín
spáchalo sebevraždu
21. srpen 1989
A už zase éterem létají flastry polopravd
a houfují se v davy
ukazujíce svá pohlaví
na výstavních budovách
jak metály na nebeské báni
a už zase létají flastry polopravd
a tváří se zarputile
jak píchlé duše
jako prázdná torza konzerv od guláše
jak ožralý portýr
zkyslým vínem
a už zase nám lžou
a tváří se ušlechtile
jako slepý před zrcadlem
zrcadlové síně
Báťuška čas
Báťuška čas
to je ten, co zapaluje svíce
a pak je zháší jednu po druhé
jako mrak zimní oblohu
a na ní létavice
Báťuška čas
to je hodokvas
co podobá se kocovině
Rodinný flám končící v piksli
označené štítkem
Sněhulák
V širém poli
sněhulák stojí
a rudé rty špulí
a černé knoflíky se vypínají
na jeho hrudi
Je třístupňový
Je raketou
připravenou k vystřelení
A nikdo neví
je-li to on či ona
Nebo, že by!
A pak přišlo jaro
a roztály sněhy
A ztratil se i On či ona
A ti, co šli kolem
jen mávli rukou:
Co s ním
vždyť byl teplý
Ostrava
Tolik kurev
co proteklo zde ústy
to by nespočítal ani Pepek Vyskoč
to očko
co chcíplo
průvanem, co protahoval
za klíčovou dírkou
A kolik tuzexových ksichtů
si šlape dál
asfalt v obecné péči
a ti, co právě nekradou
honí ty, co neměli to štěstí:
mít frčku a pendrek u pasu
či kolt agenta tajného
tajného rozhlasu
A když stavělo se:
stavěly se pyramidy
/plné vápna, cementu a písku/
Ty, co řadily se na sídlištích
plných faraónů
Kam chlapi chodí na panáky
a pak říkávají:
My, ze svých daní
utlučem svět
umělými ledvinami
A zas po Ostravě
táhne smutek
/severovýchodní vítr vane/
To v krematoriu místo inženýra
pálí hornického učně
Větrolamy
Bitva vzplála na šachovém poli
Padají šrapnely a pumy
a prví padlí
Tak kupujte stromy!
Kupujte dokud planou v krvi!
Dokud nás nerozdělí
perforované větrolamy
Mosty
Podávají se ruce
a rozlévá víno
A někdo pije ocet
A někdo zas božskou manu
A někdo podal ruku
v slizkém prezervativu
Být pomlouván
Je to napalm, co s kůží svlékáš
Rveš to zdrhovadlo
zakleslé v klíně
Abys pomluvám
těm, co prý tak líně plovou
V obloze tamtěch
co chodí kolem
V jejich sklenicích
kde se soukromě bouří
dušičky a duše jejich moří
Zazubil
Dal pusu a pac
A způsobně si umyl nohy
v smradlavé té louži
K zlosti těch
co chrochtají láskou
když bahnem se dusíš
S plynovou maskou
bezbranný
Tupost
Když se tupost zašklebí
je to jakoby se odlepil
plakát na rohu
jakoby z billboardů
v hospodě za stolem
ukáplo něčí svědomí
Futurum
Fábory vlají
mávají křídly
jak vanutí
co zve k hrám
Davy střečků
slintají
a Dante
má protekci
peklo
nebe
ráj
A Bůh
tančí
a mrtví
zavřeli krám
Je dvou tisící
rok po Kristu
Kam tě duše dám?
Advent
Hodinky odtikávají
jako když z kapek krve odpouštějí duše
a je cítit
že ubývá jim síla
A letiště jsou němá
To prý odkudsi z nebe
přiletěla mana
A ono se ozvalo
jen trapné šplouchnutí duše
půlnočního sebevraha
A pak je slyšet
už jen čumily
Ty černé anděly
Ty pasáky v chlévu duší
co souloží otevírají své konzervy
Jako svá břicha
Jako sáčky z umělé hmoty
a startují se vozy
a zalévají kříže
a kovají hřeby
A jdou filmy
co mají prázdné duše
A čeká se
Čeká
příchod nového mesiáše
A fronta je dlouhá
jak hodinový hotel
Co mám
Mám rotující nehybnost
co do hloubky času se noří
Mám chodidla v hloubce mozku
V té citlivé řece šumivé pěny
s křídly jak větrnými mlýny
s křídly z monolitu
s křídly na náhon od slunečního větru
co chvíli vane
a chvíli kvílí
vjasi@seznam.cz