Literární soutěž – fejeton

        Vlak tiše šustí po koridorových kolejích. Jede směrem západním.

Před dvanácti hodinami upadlo slunce do bezvědomí, venku panuje ledovo, podzim má

za sebou půlku směny a nemíní hýřit teplem. Vagón je teploučký, čisťoučký, panuje zde příjemno. Občas se ozve

české zahajlování. Ale co na tom, plahočit se po namrzlých cestách, kdo by to riskoval.

Fanoušci fotbalového velkoklubu mají ve všem jasno; a právě nerozebírají vagón

na prvovagony, nevyhazují pasažéry podél trati, tudíž je jejich chování tolerováno.

K podráždění přítomných i dávno zesnulých přidávají něco o rasových nerovnostech.

K oněm „vypracovaným“ svalnatcům se dá jen připoznamenat, že v intencích svých představ o slušnosti, jsou opravdu

slušní. Opakem jsou černě oblečení policisté s věčně blembajícími obušky, ti svým nestálým couráním ve skupinkách,

jež jsou větší než malé, neustále způsobují průvan, tudíž pasažérům blízko dveří hrozí katar horních cest dýchacích.

V poklidu chytán přípoj. Mladík přistrčený do kolejiště se o pár vteřin míjí s přijíždějícím rychlíkem, a tak naštěstí není

nutno čistit koleje od fleků, na kterých by mohl rychlík uklouznout.

Kupodivu jsem v cíli své cesty ještě toho dne, o kterém se zmiňuje jízdní řád,

a tak vyrážím za Literární soutěží.

Sál je velký. Literátové sedí a čtou se jim jejich plody. Kategorie A, B, C a D.

A věk literárně kojenecký, B věk literárně nadějný, C věk literárně rozdílný od kategorie A a B.          

D, autoři, kteří vydali sbírku.   

D, patetická blbost. Vítěz typu D bere diplom typu „D“ a klientelisticky se vrací do kroužku porotců.

Jakýsi muž frenetický tleská při nástupech svých oblíbenců. Zřejmě jel původně na fotbal.

Konferenciér slibuje debatu v salónku nedalekého hotelu.

Sedáme, neděje se nic. Přichází číšník, objednáváme, neděje se nic. Schází se domácí, hosté pomaličku opouštějí

zpozvolna se potápějící loď debaty. Mizí v otevřených dveřích hotelového salónku, aby se nevrátili.

Tlachá se v kroužcích, kde každý každého zná. Probírá se, čím natřít plot a co s tou děravou střechou.

Kručí mi v břiše a dotyčná kuřecí kapsa nikde.

Upozorňuji číšníka. Dozvídám se, že krmě bude. Zřejmě dle norem EU personál vyrazil

do slepičárny a pernatci mají rychlejší nohy, než se v Bruselu předpokládalo.

Uplynula další dvacetiminutovka. Dle podpultových informací, ulovené kuře se peče.

Úspěch!

V nedalekém okruhu místně známých probírají, kde je co levnější.

Přisedám k jinému stolu, k podobně postiženým; stejně jako já přišli za debatou

a neprozřetelně si objednali něco k snědku.

Provokativně vysíláme zástupce s dotazem, co bude s debatou. Domácí se tváří nevstřícně, zřejmě už zachytili naše

kritické výlevy. Okukuje nás místní „Bredšnajdr“, očividně předpokládajíc, že když v devětaosmdesátém dělali kumštýři

převrat, že v nula devátém by to mohlo být podobné. Mezi lumpy se mu nechce, mohl by tam dostat po papuli.

Deputant se vrací s příslibem, že debatovat se bude … - příští rok, určitě.

Konečně mám na talíři uštvané kuře. Mezi sousty probíráme, k čemu se ostatní nedostali. Určitě jsme originální

a domácí nás úkosem pozorují.

Druhý den spokojeně odjíždím směrem východním. Jsem totiž šťastný, jsem šťastný jako blecha, jsem dokonce

šťastnější než ta šťastná blecha, co je nejšťastnější ze všech blech:  viděl jsem Říp!  Při své dlouholeté plnoletosti

se mi dostalo pohledu na národní kopec.

Konečně se cítím jako plnohodnotný Čech.